Když jsem Gunnarovi Zesselovi z NA+přislíbil, že mu nafotím jeho byt na ostrově Sant’Antioco na Sardinii, vůbec jsem netušil, co mě bude čekat. Očekával jsem klasické dvoudenní real-estatové focení s přidáním max. dvou dní navíc, abych se vykoupal. Nakonec z celé akce byla týdenní intenzivní pracovně-odpočinková dovolená, s perfektním zázemím a také s prostorem k vzájemnému poznávání. To se jen tak nepoštěstí…
Aby to dobře fungovalo, museli jsme domluvit všechny podmínky a upřesnit vzájemná očekávání. 2 dny focení pro klienta. Real-estatové focení loftu, exteriérové foto Sant’Antioco + nafocení volnočasových aktivit z mé strany. Zaplacení letenek a hotelu + domluvená odměna navíc ze strany Gunnara.
Vzal jsem si sebou i partnerku jako asistentku, protože pomocník pro tento typ focení je nezbytnost. U focení interiéru je vždy třeba kvůli kompozici a finálnímu záběru konstantně něco někam přesouvat a při focení s blesky, podržet blesk. Nakonec vše dopadlo trochu jinak. Klient za nás zaplatil úplně vše a já zase fotil více než dva dny.
Naše začátky…
Pro Gunnara Zessela, 60 letého majitele německé eventové agentury NA+1 Der Faktor fotím již několik let. Potkali jsme se díky Yvonne Mueller poprvé v roce 2016 v malém městečku Limburg an der Lahn, které se nachází 58 km za Frankfurtem v západním Německu. Fotil jsem pro něho Limburger Oktoberfest, jenž agentura NA+1 každoročně pořádá. Je to největší event v roce, často se mě lidé na Oktoberfest ptají a po říkám si, že je čas na reflexi. Napíšu o něm později.
Kromě eventů, pořádaných v Limburgu a okolí, fotím pro NA+1 i v Messe Berlín výstavu Boot & Fun se zaměřením na lodě . S Gunnarem jsme si zrealizovali i jedno inscenované focení vítězné Miss Limburger Oktoberfest v paternosteru v Ymce přímo u nás v Praze. Gunnar si Prahu velmi oblíbil a svého času zde měl i pronajatý byt.
Za ta léta jsem se stal Gunnarovým dvorním fotografem a vlastně díky němu jsem si uvědomil, že cestovat za focením po Evropě je jen otázkou přístupu. I i ty nejdelší vzdálenosti čím více je jezdíte, se začnou subjektivně zkracovat. Ať jezdíte do Limburgu, Berlína či třeba na Sant’Antioco.
Loft Feeling Space Place
Vzhledem k dnešní situaci v Evropě, propadu průmyslu díky vysokým cenám energií, navyšujícím problémům s migrací je vidět rok od roku, jak podnikání v Německu (stejně jako u nás) je těžší a těžší. Navíc období kovidu citelně zasáhlo byznys v pořádání eventů. K tomu i nárust inflace, regulace a celkově zchudnutí střední vrstvy má neblahý vliv na výdělečnost eventových akcí, vlastně i na podnikání v Německu celkově.
A tak pro mě nebylo velkým překvapením, když jsem se dozvěděl, že Gunnar rozšířil svůj operativní radius i o další zemi – Itálii. Konkrétně o Sardinii, ještě konkrétněji o přilehlý ostrůvek Sant’Antioco. Zde si koupil loftový byt, zrekonstruoval ho v jeho osobitém stylu, aby ho později mohl pronajímat svým přátelům a obchodním partnerům. Proč nepořádat obchodní setkání kousek od moře?
Myslím si, že je to zajímavý koncept a při dnešních cenách letenek, pokud se pohybujete ve větším byznysu… Obchod je především o vztazích a proč neprohlubovat vztahy v přímořském prostředí? Zapomeňte na Booking, AirBnB, či hotely. Začínáme spolu byznys? Známe se už léta a z obchodního partnerství se stalo přátelství? Přijeď k nám a společně si to užijeme.
A přesně to je ten koncept, jak vnímám Loft Feeling Space Place. 2 oddělené ložnice, 2 oddělené koupelny, vše v jednom bytě hned u sebe. Nemůžete si být úplně cizí, na druhou stranu máte i své soukromí, pokud ho potřebujete. Loft je určen i k návštěvám členů obou rodin, kterou Gunnar a jeho přítelkyně Elen má.
Příprava vybavení
Letěli jsme se Smartwings s váhovými limity 23kg pro zavazadlo k odbavení a 8kg pro zavazadlo do kabiny. I přes to, že jsem jel fotit letní byt, bylo jasné, že se bez světel neobejdu. Počítal jsem s velkými světelnými kontrasty (prudké slunce / tmavé stíny), focení na slunci (slunce jako protisvětlo) a večerní svícení. Vezl jsem dva systémové blesky Godox V1, jeden Godox AD300 a v poslední době osvědčené výkonné stálé LED světlo Zhiyun Molus G300, s nímž můžete za určitých podmínek simulovat slunce. Ke světlům je třeba připočítat stojany, stativ na fotoaparát, deštníky, boom a další světelné modifikátory.
Z fototechniky jsem jsem vezl oba fotoaparáty: Canon EOS R5 – můj hlavní fotoaparát, Olympus OMD M5 MKII, doplňkový fotoaparát, skvělý na street fotku nebo k nafocení detailů. A sérii osvědčených skel: Canon RF formát: 70-200 f2.8, 14-35 f4, 50mm f1.8, Canon EF formát: 24-70 f2.8 (RF 28-70 f2 jsem nechal doma, je to opravdu velké a těžké sklo), navíc pro EF 24-70 mám i ND filtr, který by se mohl na sluníčku hodit, i když se ukázalo, že to nebylo třeba.
Dynamický rozsah na R5 je perfektní, tam kde se Olympus vůbec nechytá, R5 zvládne nafotit detaily jak ve stínech tak ve světlech, když si ohlídáte přepaly. A abych nezapomněl, vezl jsem ještě jedno oblíbené široké sklo Laowa 12mm f2.8 s téměř nulovým zkreslením. Laowa mi velmi pomáhá v malých prostorách, kde se už ani se 14mm nevejdu.
Olympus OMD formát: M.Zuiko 45mm f1.8 (ekvivalent 90mm), M Zuiko 17mm f1.8 (ekvivalent 35mm). Vezl jsem si i Gimball Zhiyum Smooth5 pro natáčení videí, ale na ně jsme se vůbec nedostali.
Do druhého kufru jsme zabalili oblečení a běžné věci. Fotoaparáty a objektivy se mi vešly do mého foto batohu. Blesky, gimbal jsem dal do příručního zavazadla k Lucce. Stálé světlo jsme převezli včetně originální krabice v mém fotokufru. Ten jsem pro jistotu nechal vždy na letišti zabalit do folie (spíše než abych měl strach o jeho poškrábání, jsem chtěl mít jistotu, že zip vydrží). I přes to, že jsme důkladně měřili váhový limit, překročili jsme ho o 1,4 kg při cestě do Cagliari, za což jsem zaplatil cca 600 Kč navíc, při cestě zpátky dokonce o 7kg.
Letíme na ostrov
Náš odlet do Cagliari byl naplánován na středu v půl jedné odpoledne. Na letišti jsme se potkali s českým olympijským týmem, který zrovna odlétal na olympijské hry do Paříže. Chlapi vezli pušky na triatlon a my zase stojany.
Let měl hodinu zpoždění. V přeplněném prostoru po odbavení jsme našli moc hezkou restauraci. Nebylo si moc kam sednout, ale jeden pán nám nabídl stůl, s tím, že za chvíli odchází. Nakonec vše dopadlo jinak. Přisedli jsme k řediteli hokejového klubu Litvínov a hned jsem si všiml, že má stejný let jako my. Pavel, věkem okolo padesátky, toho zažil opravdu moc. Líbil se mi jeho lehce sarkastický humor, obrovské zkušenosti a nadhled. Povídali jsme spolu více než hodinu.
Nakonec se ukázalo, že letěl s námi stejným letem i zpátky, Na zpátečním letu jsme se znovu potkali u vedlejšího stolu v letištní restauraci. Možná znáte ten pocit. Prostě u některých setkání cítíte, že se mají stát, pak už je jen otázkou, co je zatím, anebo co by tam třeba mohlo být…
Během letu jsem znovu zkontroloval postprodukci otevřeného real-estatového projektu Petynka (fotky na LCD macbooku Pro vypadají jinak, než na Eizo monitoru) a prošel několik tutoriálů ohledně fotografie.
V Cagliari bylo 38 C°, prostě vedro na padnutí. Na letišti na nás čekal Gunnar a dokonce nám hned nabídl vodu. Příjemně to potěšilo, nečekali jsme to.
Tím naše cesta ale nekončila. Sant’Antioco je název jak samostatného ostrova v provinci Sud Sardegna, tak i malého městečka cca 80 km západně od Cagliari. Je propojený moderní silnicí, takže nemusíte cestovat na trajektu. Sant’Antioco je největší ostrov Itálie (po Sardinii, Sicilii a Elbě), o rozloze 109 km2 a má okolo 11 000 obyvatel. Gunnar nás odvezl z letiště jeho firemní dodávkou. Ta se stala naším každodenním pomocníkem po celou dobu pobytu. Převáželi jsme v ní i elektrokola, paddleboardy, deštníky a lehátka.
Ostrov Sant’Antioco je umístěn v nejjižnější části Sardinie a teď, v červenci, tady praží o sto šest. Krajina je velmi vyprahlá, hornatá, moc zeleně si tu neužijete. Od Gunnara se dozvídáme, že tu co každé tři dny někde hoří. Pár požárů jsme viděli z dálky, a to včetně hašení letadly. Míjíme spáleniště kolem cesty, co mě však více zarazilo je množství odpadků podél cesty.
Do Sant’Antioca jsme dorazili okolo 17h, prohlédli si Gunnarův Loft a ubytovali se v hotelu Solki kousek od moře. V druhém pokoji loftu u Gunnara bydlela jeho dcera Luna a my tak na hotelu měli větší soukromí. První dojmy na městečko jsem měl smíšené, bylo vidět, že zeje chudobou, vše tak amatérsky poopravené a polepené. Kabely rozvedené po stožárech na ulicích a nebo volně kolem budov. Došlo mi, že je to nejspíš i tím, že nemusí řešit mrazy.
V Sant’Antiocu jsme se ocitli přímo uprostřed sezóny. Na druhou stranu mi po několika dnech došlo, že sucho a vyprahlá zem, kde jsem si chvílemi připadal jako ma poušti, není celoroční záležitost a právě období prázdnin je pro místní něco jako u nás zima. Období, kdy nic nevypěstujete. V zimních měsících jsou v Sant’Antiocu teploty přes den okolo 13 C°.
Focení
Hned druhý den jsme se pustili do focení loftu. Gunnar byl celou dobu s námi na place, pomáhal mi s různými požadavky na dekorace a také vždy mohl zkontrolovat kompozici a výslednou scénu. Menší zakázky většinou fotím na místě bez klienta (vždy spíš s nějakou správcovou či uklízečkou, která je mi k ruce). Říkal si, co se mu líbí, na co se soustředit. Oceňoval jsem to. Je rozdíl fotit pro někoho, aby měl fotky nebo fotit s majitelem eventové agentury s vyzrálým estetickým cítěním, který velmi dobře ví, jak kterou fotku použije.
Další fotografie Loftu najdete na mém fotografickém profilu ZDE.
Další fotografie exteriérů ostrova Sant’Antioco najdete na mém fotografickém profilu ZDE.
Volný čas
Téměř veškerý čas jsme trávili všichni spolu. Společně jsme tak trávili večery, od půlky pobytu i vyjížďky k moři.
Vystřídali jsme čtyři pláže, voda byla čistá, písek a občas chaluhy. Moře mělo každý den jinou intenzitu, zažili jsme velké vlny a i téměř klidnou hladinu, ideální pro paddleboardy. Každé koupání jsme zakončili večerním posezením. Italové milují předkrmy. Antipasta s aperolem nebo vínem a pak se přesunout někam na hlavní večeři. Mají skvělou pizzu a vyhlášenou zmrzlinu.
Nakupovali jsme i v supermarketech. Ty jsou cca o 20% dražší. Testovali jsme různé druhy potravin a přišli na to, že italské jídlo je chuťově mnohem jemnější a nejspíš zdravější. Např. džusy, nebyly chuťově tak výrazné, na druhou stranu z nich nebyly cítit konzervační látky, jako u potravin koupených u nás. Kapitola sama pro sebe je sladké. Sladké je opravdu sladké, že se to nedá jíst, u kávy jsou také posuny: americano = lungo, ristretto = zabiják, který vám na několik minut rozežere dásně a rozbuší spánky.
S nákupy oblečení je to velikostně obdobně. Mé běžné velikosti neobléknu, sehnat větší je pak oříšek. Každopádně oblečení je tu vyhlášené. Kvalitní materiály, barvy, které pro oko Čecha vypadají draze, elegantní střihy. V obchodech jsou často slevy, trochu si připlatíte, ale vyplatí se to.
Co je třeba ještě ohledně nakupování zmínit, jsou místní stánky se zeleninou. Upřímně, v Sant‘Antiocu jsem znovu nalezl tu úžasnou vůni čerstvé zeleniny a ovoce. Čerstvých paprik, rajčat a meruněk… Objevil jsem jeden místní stánek, kde se majitel mimo sezónu živí kreslením pop-artových portrétů, škoda, že jsem si jich pár nevyfotil, pán měl opravdu talent. Tak vám ukážu alespoň cibuli, v životě jsem takovou neviděl. Najdete ji v této galerii.
Společné vaření
Jako revanž, za všechna pozvání, jsem Gunnarovi, Elen a Luně nabídl, že uvařím jeden z mých oblíbených receptů. Vařil jsem těstoviny s mrkví a fazolemi na víně a tymiáně.
Tentokrát jem si jako pomocnici vzal Lunu. Chtěl jsem jí ukázat pár fíglů ze své kuchyně. Po večeři nám Gunnar servíroval výborné Tiramisu. Dělá ho jinak. Nevkládají namočené italské piškoty (Savoiardi) v kávě a likéru spolu s vrstvami mascarpone do formy, ale poskládají je přímo před servírováním. Piškoty nejsou tak rozčvachtané, pochutnal jsem si mnohem víc. Po večeři jsme si si už jen povídali, procházeli moje fotografie z jiných zakázek, popíjeli víno a poslouchali muziku.
Čas odjezdu
Je středa a my ještě v brzkých ranních hodinách vyrážíme na elektrokola. Gunnar chce nafotit několik vybraných lokací, které poslouží pro bližší seznámení celého místa. Následně pak vše naskládat do kufrů, odhlásit se z hotelu a dodávkou se přesunout zpět do Cagliari. Toto je naše poslední společná fotka. Rozloučili jsme před letištěm, Gunnar s Elen pokračovali dál s autem na trajekt a my se vydali do letišní haly.
Pár slov na závěr
Jak už jsem psal v úvodu, očekával úplně něco jiného. Mnohem více práce a volný čas s vlastním programem. S Gunnarem na jiných zakázkách není příliš prostor pro společný čas, navíc každý máme své úkoly a čas na eventu je vždy neúprosný. O to více jsem byl překvapen, jak nám to všechno společně fungovalo. Uměli se doplňovat a vzájemně si vycházet vstříc. Nikdo si na nic nemusel hrát a nic vysvětlovat. Měli jsme týden na to, kdy jsme nemuseli žít spolu, ani vedle sebe, ale pospolu… Týden na to se vzájemně více poznat, proniknout do našich životů a chápat o to více jeden druhého. Také jste si oblíbili Itálii? Přečtěte si můj report z prestižní výstavy pánské módy Pitti Immagine Uomo ve Florencii.
Poznámka autora: Tento text nebyl napsán s pomocí AI.
Poptáváte fotografii? Napište mi.